Clefairy blog

Day Zero V práci se mi rozbíjí tablet s mobilním internetem . Užívám si poslední chvilky internetu...Reklamovat budu v místě bydliště. Za několik dní. Oprava pravděpodobně potrvá měsíc. Přicházím z práce domů. 15 minut poté – nudím se. 20 minut poté – šílím . 30 minut poté – vydávám se koupit USB modem.  Nemají ho, prý v T-mobile. Uvědomuji si, že by to na Ubuntu asi stejně nefungovalo. Dávám se opět na cestu s cílem koupit si smartphone. Nerozumím tomu, nemůžu si vyhledat recenze. Mezitím všechny obchody zavírají. Zrovna je Black Friday a nemůžu si nic objednat na Alze. A stejně bych si nepřečetla email, že si můžu to něco vyzvednout. Nehledě na to, že nevím, jestli každý smartphone umí udělat wifi hotspot. A až/jestli mi opraví tablet, co s tím smartphonem budu dělat, simka je jen jedna.  Začínám brečet. Ok, přála sem si, aby mi vesmír pomohl některým lidem nepsat, ale musí být tohle ta cesta? Přání se doopravdy plní, jen často né tím způsobem, kte

Moje práce mě baví. Baví mě ten zvláštní mix rutiny a adrenalinu. Baví mě vidět to, o čem jsem četla jen v učebnicích. Baví mě rizikový. Nechtěla bych jinam. Ale čím dal častěji cítím takovou nějakou frustraci. A myslím, že to je možná jeden z důležitých bodů, proč dnešní porodnictví/zdravotnictví vypadá tak, jak vypadá. Stále víc a víc práce, míň a míň personálu, horší a horší pracovní podmínky.  Proč bych se měla snažit, proč o službách padat na hubu, proč nemít čas se jít vyčůrat, napít, najíst. Když to nikdo neocení. Okej, to, když mi paní řekne, že jsem hrozně hodná anebo mi onehdá tatínek potřásl rukou a že hrozně děkujou za všechno, to je fajn...ale složenky mi to nezaplatí a nenajím se z toho. (K vedení se tyto pochvaly většinou nedonesou. Rozhodně né tím stylem, že by třeba dali nějaké...něco...) Z toho mi je pak do breku. Většina mých známých mají třebas..osmihodinovou pracovní dobu, volné víkendy, volné Vánoce, Silvestra, nemají rozhozený životní rytmus nočníma směnama, n