Deník praxe: Po dvou měsících opět na sále

Jojo, je to tak, po dnešku mě čeká ještě pět dvanáctek na sále. A protože se potřebuju vykecat, tak kde je lepší prostor než na mém blogu, že.

Moje mentorka dnes měla na starosti JIPku porodního sálu, takže počet mých porodů stále nula. Na druhou stranu jsem zavedla tři flexily a dvě cévky. Taky jsem se šla podívat na císařský řez (budu dál říkat sekce, protože mi to jde líp přes pusu :D). A prostě, fuj. Nechtěla bych. Nevím, jak v jiných nemocnicích, ale tady matka dítě vidí jen krátkou chvíli a otec pak taky a to jen při ošetřování, teda dovolej mu udělat fotky, ale mimčo nemá žádnej tělesnej kontakt s rodiči a to je špatně. A jak to dítě rvou ven. Prostě se mi to nelíbí, doufám, že tu nikdy nepůjde sekce zaplatit na přání. Joo, když jsem se převlíkala do operačního? oblečení (takovýto fialový, jak maj ve filmech, hrozně příjemný na kůži), tak tam přišla doktorka a ptá se mě - "Budete asistovat?" Já vytřeštila oko a: "Eeeeeeeh...." Ona: "Jo, určitě pojďte, to nic není" Pak mi to docvaklo: "Nejsem medik, ale porodní asistentka!" Vidíte, už jsem mohla asistovat u operace! :D Abych to uvedla na pravou míru, PA (= porodní asistentka) u sekce dělá jen to, že převezme dítě, když ho vyndají a přenese ho k "přebalovacímu pultu" na ošetření pediatrům. Ale měli jste mě vidět, škoda, že nemám mobil s foťákem, jak jsem vypadala hustocoolově v tom oblečení s rouškou na puse a zelenou síťkou na hlavě :D 

ilustrační obrázek..zdroj: usti.idnes.cz

Se mnou tam byly ještě dvě třeťačky (není zajímavý, že jedna z nich žila v dětství ve stejném pětitisícovém městě jako já?), ta jedna byla hodně aktivní a ta druhá se snažila taky, ale ne tak moc. Já jsem asi tak středně aktivní se sklonem k lenosti. A jedna PA na tu druhou třeťačku, ať jde na box (porodní pokoj) s doktorkou a pak se s další PA začly bavit o tom (a nadávat), že my-studentky jen čekáme až nám něco řeknou. Že ony jako studentky byly celou dobu na boxu s tou ženou. No prostě hrozně brblaly. Ale jako ono, co si s tou ženou na boxu celou dobu povídat a co dělat a tak. Já kdybych rodila, tak bych asi nechtěla, aby tam na mě někdo xx hodin čučel a ptal se mě, jak na tom jsem. Jako chápu, že musíme být aktivní, ale třeba já už se několikrát aktivností spálila. Doufám, že mě ta moje mentorka za zády nepomlouvá, trpím občasnou paranoiou, takže snad by na mě nebyla tak hodná, kdyby mě chtěla pomlouvat. Zatím to vypadá, že jí je fakt líto, že jsem si nic zatím neporodila. 

Odpoledne pak byla prohlídka pro ženy, co tam budou rodit a jejich partnery. Docela k ničemu, protože všechny boxy byly obsazené, takže se moc neseznámily s prostředím, ale zas si mohly poslechnout trochu parádního křičení. Ale byly všechny usměvavé a nadšené. Legrace byla sledovat jejich partnery. Ženy se všude hnaly, aby všechno viděly a slyšely, chlapi postávali vzadu ve skupince, jeden na druhého se na sebe dívali pohledem typu: "Absolutně nevím, co tady dělám, vždyť je jedno kde porodí, ale klidně se tady budu ochomejtat, jen aby byla spokojená." Možná by se stejně nějaké ženy měly zamyslet, jestli jejich partneři maj na to, aby byli u porodu. Ve více než polovině případů mi přijde, že jsou ze všeho spíš otřeseni, než aby skákali radostí z narození potomka.

No zítra noční (nějaký tipy, aby mi ráno nebylo blbě jako minule?) a cítím v kostech, že už si porodím, určitě to přijde!